charakteristika

Českobratrská církev evangelická je spojená reformační církev

Toleranční patent, vydaný císařem Josefem II. v roce 1781, dovolil vznik sborů buď reformovaných nebo luterských. Potomci utrakvistů a Jednoty bratrské po sto šedesáti letech protireformace této možnosti využili a přihlásili se k jednomu z těchto dvou tolerovaných světových reformačních vyznání. Od poloviny 19. století propukaly mezi českými a moravskými evangelíky zprvu spontánní, později koordinované snahy o vytvoření společné církve, která by se důsledně přihlásila k domácí české reformaci. Podařilo se to několik týdnů po skončení 1. světové války v nově založené Československé republice (17. prosince 1918). Společná církev přijala název Českobratrská církev evangelická (ČCE).

ČCE je tedy spojenou (unionovanou) reformační církví, která nepřerušenou tradicí vyrůstá z české reformace a z jejího setkání se světovými reformátory, především s Martinem Lutherem, Filipem Melanchthonem, Huldrychem Zwinglim, Janem Kalvínem, Martinem Bucerem a jejich dědici. ČCE se hlásí k dílům českých reformačních teologů jako byli např. Jan Hus, Jeroným Pražský, Mikuláš z Pelhřimova, Petr Chelčický, Lukáš Pražský, Jan Augusta, Jan Blahoslav a Jan Amos Komenský i k vlivu v Čechách a na Moravě usazených valdenských a novokřtěnců.

Vzájemný rozhovor těchto tradic se odráží také v jejím učení. Svou víru formuluje nejen starokřesťanskými vyznáními, ale i domácím Bratrským a Českým vyznáním a vyznáními světové reformace, totiž Augsburským a Druhým helvetským.

ČCE se profiluje jako otevřené společenství, které zahrnuje mnohé typy křesťanské zbožnosti.          

ekumena

Takovýto základ ovlivnil samozřejmě i postoj ČCE k ekumenickému hnutí, ke snahám o jednotu křesťanů. Její zástupci se účastnili již prvních ekumenických konferencí a ona sama se pak stala spoluzakládajícím členem Světové rady církví, Světového reformovaného svazu, Konference evropských církví a Leuenberského společenství církví (GEK). Od roku 2004 je také členem Světového luterského svazu. O cestu spolupráce a tvůrčího partnerství však ČCE usiluje i s ostatními církvemi v České republice. ČCE pěstuje vztahy a partnerství s křesťanskými církvemi a sbory z celého světa. Mnohé z nich ji podepřely v minulosti a mnohé ji pomáhají dodnes. I ona se dnes snaží pomáhat zahraničním sestrám a bratřím, např. na Ukrajině, v Rumunsku.

ČCE je sice největší protestantskou církví v České republice, ale i tak její členové tvoří sotva jedno procento obyvatel.

žijeme ve sborech

Členem ČCE je pouze ten, kdo je členem některého z jejích sborů. Středem sborového života jsou nedělní bohoslužby. Jejich význam a funkce dokonce v posledních letech zvláště ve městech roste a často se bohoslužby stávají jedinou příležitostí, při které se členové sboru setkají, mají možnost mluvit spolu navzájem a se svým duchovním. V týdnu se setkávají, nezřídka i po rodinách, různé malé skupiny členů sboru. Pravidelně se scházejí děti, mládež, střední generace a věkem starší. V centru všech setkání je zvěstování evangelia, společné čtení a výklad bible, který má v ČCE velkou tradici. Součástí každého takového setkání je modlitba a velký důraz je kladen i na vzájemné sdílení.

Tradičním prvkem života církve je zpěv. Zvláště za komunismu byli velkou vzpruhou evangeličtí písničkáři. Písničky jsou zpívaným vyznáním víry, výkladem nějakého biblického textu nebo modlitbou. Ve svých zpěvnících uchovává ČCE i velký poklad reformačních a bratrských písní z 15., 16. a 17. století.

presbyterně-synodní zřízení

Členové sboru starší 18 let si ze svého středu volí staršovstvo, které řídí práci a službu sboru. V čele sboru stojí laický představitel (kurátor, kurátorka) a farář nebo farářka. Sbory jsou sdruženy v senioráty, které umožňují např. také potkávání se jednotlivých generačních skupin (např. mládeže) z různých sborů v blízkém okolí, což je důležité zvláště tam, kde jednotlivé generace tvoří jen jednotlivci.

Nejvyšším orgánem ČCE je synod, na kterém jsou zastoupeny prostřednictvím volených zástupců všechny sbory. Členy synodu jsou rovným dílem laici a duchovní. Synod rozhoduje nejen o otázkách správních a hospodářských, ale i o orientaci církve a jejím učení. Mezi zasedáními synodu řídí ČCE šestičlenná synodní rada, v jejímž čele stojí t. č. synodní senior Joel Ruml a synodní kurátorka Lia Valková.

Budoucí farářky a faráři ČCE jsou vzděláváni na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (ETF UK). Řada z nich studuje také v zahraničí v rámci různých stipendijních programů, z nichž mnohé jsou zprostředkovány partnerskými církvemi. Pokud se absolventi fakulty rozhodnou pro duchovenskou službu, vstupují po řadě rozhovorů do ročního vikariátu a po jeho zdárném absolvování mohou být povoláni a zvoleni za farářky a faráře v místních sborech. Fakulta je akademicky a konfesně otevřená. I proto vstupují od poloviny 90. let 20. století do práce církve častěji absolventi ETF UK, kteří v církvi nevyrostli a nemají v ní kořeny.

hospodaření

Církev žije z dobrovolných darů a sbírek. Již v předchůdkyních ČCE, v české luterské a reformované církvi, se vedl rozhovor o finanční samostatnosti. Obě církve totiž už v 19. století dostávaly státní podporu, což platilo i v období mezi světovými válkami. Zcela převzal financování duchovních komunistický stát v rámci své totalitní politiky vůči církvím. Rozhodující částí přispívá stát na platy duchovních dodnes. ČCE vědomě vykročila počátkem 90. let 20. století na cestu k ekonomické soběstačnosti. Každý sbor dnes přispívá prostřednictvím tzv. personálního fondu na platy zaměstnanců církve a financuje svůj provoz.

V současné době vedou zástupci většiny církví a náboženských společností v ČR rozhovor s představiteli státu o budoucím uspořádání vzájemných a tedy i finančních vztahů.

diakonie

Změny po roce 1989 umožnily církvi vyjít opět svobodně z hradeb kostelních zdí. ČCE dnes vysílá své pracovníky do armády, do nemocnic, sociálních zařízení, věznic. Také se podílí na náboženském vysílání veřejnoprávních médií. Kromě toho vydává ČCE několik vlastních časopisů a má vlastní nakladatelství. V ČCE bylo v roce 1990 obnoveno i evangelické školství. Evangelická akademie spravuje několik škol různého typu, od základních až po vyšší odborné, včetně hudební konzervatoře.

Tradičním důrazem ČCE je služba (řecky diakonia) těm, které společnost vyděluje, omezuje či ohrožuje. Hlavním nositelem této služby je především místní sbor. Téměř v každém sboru proto pracuje tzv. křesťanská služba sdružující sestry a bratry, kteří se zaměřují na pomoc druhým. Krátce před listopadovými událostmi roku 1989 byla obnovena v ČCE skoro po čtyřiceti letech i organizace Diakonie jako účelové zařízení církve. Dnes Diakonie ČCE sdružuje a koordinuje práci tří desítek středisek, mezi kterými jsou domovy odpočinku ve stáří, chráněné dílny, stacionáře, hospic, linka důvěry, denní krizové centrum ad.

O svém pak shromáždění aneb jednotě to my smýšlíme a držíme, což i o jiné kterékoli jednotě („jednotami" nazývají Bratří dílčí církve a mezi „jednoty" zahrnují i sami sebe a zříkají se nároku být jedinou pravou církví) malé neb veliké smysliti sluší. Že totiž sama ona církví svatou obecnou není, ale částkou toliko její, podobně jako byli Korintští, o nichž Apoštol napsal: Vy jste tělo Kristovo a oudové z částky (1K 12,27).   --- Bratrské vyznání VIII./7. (1535)